Nebojte, česky ještě umím. Já jenom, abych vás naučil, že Dolomity jsou v italštině I Dolomiti... A jak víte, právě do Dolomit jsem jel s naší horolezeckou skupinou od 28. - 30. září.
V pátek vypadalo počasí tak všelijak, respektivo bylo hrozné. Původně jsme měli vyjet v šest hodin ráno, ale už ve čtvrtek večer jsme se dohodli, že to nemá cenu, že stejně horolezčit nebudeme. Takže jsme se sešli v pátek o půl jedenácté abychom se dozvěděli, že se pojede o půl jedné, protože v Dolomitech bylo 10 cm nového sněhu a navíc lidé, kterým patřila chata, ve které jsme bydleli, dříve nemohli.
O půl jedné jsme nakonec vyjeli, ale za stálého deště. Cestu tam řídil Rodrigo, který je druhák z Čhile a který je, stejně jako já, autorizovaný řidič dodávek ve škole. Celou cestu jsem odpočíval a poslouchal hudbu, ale i tak těch 5 hodin v dodávce neuplynulo ani trochu rychle… Někde kolem Benátek přestalo pršet a dokonce se i trochu vyjasnilo, tak jsme měli naději…
Bydleli jsme v chatě, která byla dříve železniční stanicí, dráhu ale zrušili už před několika desetiletími. Byla docela velká, celkem v ní měli postele snad pro 40 lidí, ale v docela vojenském způsobu. Na ty dvě noci to ale bylo v pohodě.
Hned po příjezdu šli všichni studenti na hodinovou procházku po okolí, zatímco učitelky (Anne Brearley a Saskia van Kampen) vařily. Výhledy z chaty byly rozhodně pěkné:
Po dobré večeři jsme se všelijak bavili a kolem půlnoci jsme šli spát, protože jsme v sobotu vstávali v sedm ráno. Po snídani jsme se dozvěděli, že nebudeme žádné technické vybavení potřebovat, protože nebudeme chodit na Via ferratě, což je horolezecká cesta s železnými lany, na které se člověk musí připevnit karabinami a ty potom přes provaz propojit se sedákem. To ale neznamená, že to nebylo dobrodružné…
Vyjeli jsme do výšky cca 2000 metrů a vydali se na cestu. Všude bylo snad po kolena nového sněhu a pro lidi, kteří sníh viděli poprvé v životě (prvák Bongani z Jižní Afriky například) to muselo být docela vzrůšo. Upřímně řečeno, připadal jsem si jako v Pánu Prstenů: Dvě věžě, když se Společenstvo prstenu snaží dostat přes to pohoří… No a myslím, že z obrázků budete mít stejný pocit:
Odpočinuli jsme si až po 4 hodinách chůze u hospody, která byla u horní stanici lanovky. Bohužel, nebyla ještě lyžařská sezóna, takže hospoda byla zavřená. Vybalili jsme si naše jídlo a i tak nám bylo dobře, když začalo trochu sněžit. Pak už jenom zbývalo sejít sjezdovku dolů a svézt se domů. Problémem bylo, že dodávky jsme měli jinde a tak musela Anne Brearley a Rodrigo stopnout auto, aby je vyvezlo nahoru a aby nás potom oni mohli vyzvednout. Šli tedy trochu napřed.
Sjezdovku jsme sešli snad za půl hodiny, ale pak jsme museli dole čekat snad ještě hodinu, protože oni žádné auto nestopli a tak museli jít v horských serpentinách asi 3 kilometry do kopce. Rozhodně jsme se ale nenudili, dělali jsme si srandu z projíždějících aut a jedno auto dokonce zastavilo a začali se s námi fotit:)
Nakonec jsme se ale dodávek dočkali a dovezli jsme se domů. Před večeří jsme si navíc zajeli do městečka, ale jenom my studenti:) Učitelé jsme zase nechali, ať vaří:)
Po večeři jsme se zase bavili a kolem půlnoci šli zase spát. V neděli jsme už měli těžší program: Via ferratu. Tentokrát jsem řídil já, ale nebylo to moc daleko. Naskytl se nám tento výhled:
Myslel jsem si, že si jenom kousek vylezeme a pak budeme někde cosik dělat, a uvažoval jsem, jestli vůbec někdo někdy byl na vrcholu té hory. Pak jsem se dozvěděl, že právě tam směřujeme… no…
Cesta měla dvě fáze. První byl, když se podíváte na fotku, výšlap podle vyschlého koryta řeky (bílé kameny na fotce) To bylo výškové převýšení přibližně 400 metrů a zvládli jsme to snad za půl hodiny, maximálně tři čtvrtě. Takže makačka… Pak jsme si nachystali výstroj a šli jsme do toho. Cesta byla dlouhá (asi 6-7 hodin) a hodně vyčerpávající. Myslím si ale, že fotky mluví za vše:
Nakonec jsme dosáhli vrcholu a zapsal jsem se do deníku, který tam byl schovaný.
Tam jsme si poprvé odpočinuli a snědli oběd. Asi po půl hodině jsme udělali vrcholové foto a šli jsme dolů, ale jinou cestou.
Zase jsme se chvilku brodili sněhem, ale pak jsme měli žůžo sestup dolů. Zase to bylo vyschlým korytem řeky, které ale bylo tvořené z části sněhem, ale hlavně malými kamínky, které se sesouvali dolů, takže člověk si připadal, jako kdyby šel dolů ze schodů, ale ty schody vždycky trochu sjeli dolů. No prostě žůžo. A ty skály po obou stranách!
To ale byla jenom polovina sešupu dolů, druhá už tak pohodlná nebyla, prostě klasický sestup dolů po velkých kamenech a nakonec v lese. No…. Když jsme nakonec došli dolů, nechtělo se mi věřit, že jsem to vůbec vylezl. Na údiv ale nebylo moc času, protože jsem řídil domů.
Když jsme dojeli do Monfalcone, tak jsme celý výlet zakončili večeří v pizzerii, kde měli výborné pizzy. Dobrý konec, ne?
Pro vaši informaci: Ta skála se jmenuje Punta fiames a začali jsme v nadmořské výšce 1 355 m. n. m. a vrchol je 2 245 m. n. m.
No a poslední foto jsou naši instruktoři, kteří nám pomáhali:
